Tak jsem byl včera na pivku. Pokecal jsem s lidma z práce, dal si pár Plzní a pak se potácel domů, ruku v ruce s dobrou náladou. A jak jsem tak pobíhal z jedné strany chodníku na druhou, tak jsem přemýšlel, co by se dalo pořídit za ty dvě stovky, co jsem v té hospodě nechal jako dárek za to, že jsem si odtamtud mohl odvézt malou opičku. To by jste nevěřili kolik věcí mě napadlo. Tak za dvě čenta (nebo jak tomu ty mladý říkaj), se dá zajít ve dvou třeba na bowling, nebo si dát někde dvě hotovky a nějaký to pitíčko. Taky se dá koupit pěkné tričko a u vietnamců třeba i několik, nebo se dvě hodiny honit na tenisovém kurtu.
A to by jste nevěřili, kolik věcí se dá pořídit třeba za pětistovku. To se dá zajít na pizzu ve čtyřech lidech, nebo vyrazit na chatu a celej víkend si tam ve dvou slušně debužírovat. Nebo si můžete koupit džíny a nebo na měsíc zaplatit internet. Pětistovka je prostě už docela slušná částka a přesto to není tolik peněz. Tak si vezměte kolik peněz investujete za rok třeba do oblečení, nebo kolik peněz necháte po putykách. V tý sumě co vám vyjde, podle mého už nějaká ta pětistovka nehraje takovou roly. A přece by ta pětistovka byla pro někoho velkej peníz. Jen vědět jak s ní naložit.
Když se podívám na tu fotku z Holan, tak vidím osm mladých lidí, kteří drží pohromadě. Na té fotce vypadáme opravdu spokojeně. Máme taky proč. Každý se máme na koho obrátit, když je to potřeba. Každý máme nějaké rodinné zázemí, svého partnera. Každý z nás je osobnost, která má své koníčky a hlavně možnost se těm koníčku věnovat. Většina z nás má práci která nás obohacuje nejen finančně, ale i duševně.
Sám za sebe můžu říct že mám spokojený život. Mám přítelkyni, kterou bezmezně miluji a se kterou máme nádherný vztah plný smíchu a lásky. Mám svou hudbu, svůj svět kde nejsou žádné hranice. Mám velké auto, nádherný ranč, byt v Lovosicích a pronajaté hnízdečko v Ústí. Taky mám spoustu přátel, ať jste to vy „Ohm“, bývalí spolužáci, muzikanti, kolegové, nebo kdokoliv jinej. A hlavně mám velkou rodinu, na kterou nedám dopustit a která se za mě vždycky postaví. I když se třeba někdy nepohodneme, vždycky je to moje rodina, která mi dala vychování, péči, vzdělání a lásku. Stála za mnou, když mi bylo nejhůř a kárala mě, když jsem udělal krok špatným směrem. Prostě je to moje rodina a ne každý má to štěstí aby mohl v nějaké rodině vyrůstat.
Asi je to na tyhle stánky moc oduševnělých slov a tak budu trochu brzdit. Prostě jsem jenom chtěl, aby jste se zkusili zamyslet jako já. Možná netušíte co jsem tím vším chtěl vlastně říct, ale to pochopíte až si o tom promluvíme osobně.
Jedinec může dokázat velké věci. Když se těch jedinců sejde osm, dokážou obrovské věci. Stačí jen chtít.
Martin